Jdi na obsah Jdi na menu
 


Indulona Lilentahl

Lehce melancholický příběh o životě jedné umělkyně…da0707e1115142d23377.jpg

Narodila jsem se v městečku Békéscaba. Mým otcem je Julio Baghy, maďarský herec, spisovatel a režisér. Maminka mi vždycky říkávala, že mám uměleckou duši po něm. Tatínek ale nikdy oficiálně nepřiznal, že jsme jeho dítětem. Jeho rodina zatvrzele odmítá, že by kdy něco mohl mít s mou matkou a dokonce sprostě tvrdí, že maminku ani neznal. Jejich jediným argumentem je, že tatínek zemřel asi dvaadvacet let před mým narozením. Jednoduše je to jedna velká hanebnost! Maminka o tom nerada mluví, což chápu. Musí to být nesmírně bolestné, být zapřena milovaným mužem.
Maminka se jmenuje Broska Vajda. „Broska“ znamená „divoká“, což asi celkem sedí, když vezmeme v úvahu to, že mě maminka počala asi rok před svým narozením. Ale jinak je maminka skvělá a obětavá žena. Vždycky si přála, abych se stala umělkyní, jako byl otec a vlastně i cela naše rodina. Jen scházelo vybrat, jakým druhem umělce vlastně budu. Jako první maminka usoudila, že by bylo krásné, kdyby se ze mě stala malířka, stejně jako byl dědeček Gogh. To se ale neukázalo, jako moc dobrý nápad. Neúspěch v této branži asi trochu souvisel s mou  vrozenou barvoslepostí a 17-ti dioptriemi na jednom a 20-ti na druhém oku. Takže jsme hledaly dál. „Při zpěvu není zrak důležitý, podívej se na strýce Stevieho!“ pravila rozhodně maminka. Bylo rozhodnuto a já se dala na zpěv. Zde se mi ale do cesty postavila další překážka – můj absolutní hudební hluch. Což jsme se s maminkou rozhodly brát jako dobrou zprávu. Dost nám to totiž zúžilo výběr z nepřeberného množství uměleckých činností. Mohly jsme škrtnout hudební nástroje a vrhnou se rovnou na divadlo. To už bylo v době, kdy se mi začínala zapalovat lýtka. A náhoda tomu chtěla, že se jako z udělání začal můj život ubírat zcela neočekávaným směrem…
Bylo to jednou po hodině dramatické výchovy. Ačkoli jsme to měli zakázáno, lýtka myslí vlastním rozumem a rozhodla se jí šmírovat chlapce v šatnách, vysoko umístěným větracím okénkem. Byla jsem přistižena učitelem baletu, jak se na špičkách šponuji co nejvýše, abych na okénko dosáhla. Namísto očekávaného výprasku, následovala kariéra. Stala se mě primabalerína. Maminka mohla být konečně pyšná. Byly to krásné časy. Ale jak mnozí z vás vědí, balet se nedá dělat dlouho. Je to velká zátěž na tělo, trpí klouby a tak dále. A to obzvláště v mé váhové kategorii basichypo.
A tak jsme se sletem dalších náhod ocitla až zde, v BND a stala se herečkou. (Babička Hepburnová se prý z nebíčka dívá.) Je to tak, dnes už si to přiznám. Jen málokterý umělecký soubor má zájem o prakticky slepou, hudebně hluchou vysloužilou těžkotonážní baletku. Ráda bych využila této příležitosti a poděkovala souboru BND za to, že mě přijali mezi sebe a že asi poprvé konečně cítím, že jsem mezi svými.

 

Příspěvky

18. 1. 2017

herečka, par excellence

/ Rubrika: Indulona Lilentahl
 
Celý příspěvek